Mé běžecké začátky. Cesta dál

Možná by se hodilo začít standardně: „na základní škole jsem si vybudovala k běhání odpor, nesnášela jsem ho“. Ale to bych lhala. Běhání bylo jedním z mála sportů, který mi vlastně kdy šel. V patnáctistovce jsem bývala mezi prvními, ale neběhala jsem jinde než jednou za čas onu povinnou patnáctistovku v tělocviku. Nutno podotknout, že sprint mi vlastní nebyl, tam jsem byla pozadu. Už tehdy a zůstalo mi to dodnes…

Když je a když není čas

Nikdy jsem nebyla profesionální sportovec, ale vždycky jsem nějaký ten sport provozovala. Třeba fotbal, na tom mě bavilo právě to běhání (popravdě to bylo možná také jediné, co mi na něm šlo). Pak přišlo období lezení a na nic jiného moc nezbýval čas. Běhala jsem občas, když nebyl prostor na něco jiné, k tomu občas kolo a plavání, klasika – zimní sporty, letní sporty, podzimní sporty, jarní sporty… Někdy taky vůbec nic, žádný pohyb, jen škola nebo později práce.

A práce za poslední roky bylo tolik, že jsem úplně vypadla z kondice. Pravda, možná za to částečně může i můj workoholismus (se kterým se snad časem naučím žít tak, aby mě neničil). Jakkoli, byla jsem ve fázi, kdy jsem úplně a potupně ztratila kondici. Postupně jsem přišla o svaly vybudované intenzivním lezením. Zmizely ani nevím jak, a s nimi i síla a chuť. To byl nový počátek mého běhání.

Příběh běžkyně

Běhání jako filosofie

Začala jsem běhat (pěkných pár let po své třicítce), abych znovu nabrala nějakou kondici. Jen tak, ale brzy po znovuobjeveném prvním běhu jsem běhání propadla. Rozuměj – v kopcích se pachtím, půlhodinový běh mě moc nebere a rychlá nejsem ani trochu. Tréninku moc nedám. Přesto mě běhání pohltilo. Najednou se na ně dívám úplně jinak. Je to víc než pohyb, je to poznání sebe sama, objevování krás přírody, je to meditace a filosofie. Lákají mě vzdálenosti, maraton, desítky kilometrů a možná i dál.

Není to o tom, že bych byla přehnaně ambiciózní nebo soutěživá. Je to o pocitech a vnímání. Běhám pomalu a raduji se z toho, že můžu. Ráda jsem v přírodě a poznávám nová místa a s běháním toho stihnu víc než s procházkou. Jsem svobodná a šťastná. Proto běhám, tedy proto chci začít běhat. Půlhodina mi nestačí, na pročištění hlavy potřebuji víc. Potřebuji naběhnout tolik, aby nevadilo, že jsem pomalá a že třeba nějaký ten kopec raději vyjdu, než vyběhnu.:-)

 

Běh na dlouhou trať

Baví mě běhat, ale mám problém se donutit běhat jen tak. Potřebuji nějakou motivaci a cíl. Chci trénovat, ale potřebuji trénovat kvůli nějaké metě, abych si na trénink dokázala vyhradit čas. A tou metou má být stovka, možná maraton prozatím.

Mým cílem má být nějaký závod, který absolvuji bez toho, abych týden nemohla chodit. Cíl si stanovuji proto, abych měla motivaci k tréninku, abych se běhání skutečně věnovala.
Letos chci absolvovat několik závodů, nějaký plán už mám… Je to běh na dlouhou trať, ale o tom až v dalších článcích…

Běžkyně, Sára

Toto je začátek mého běžeckého příběhu. Asi je jiný než ten váš.

Je úplně jedno, jestli běháte jeden, deset nebo sto kilometrů. Je jedno, kolik závodů absolvujete a jak se umístíte. Nemusíte překonávat ostatní, stačí, když překonáte sami sebe. Každá běžkyně, každá žena je hrdinkou. Přijměte VÝZVU BĚŽKYNĚ!


Odměňte hrdinku:

Líbil se tento příběh? Oceňte běžkyni z příběhu jako hrdinku - pošlete jí hvězdičky, jednu, několik nebo hned celých deset, že je nejlepší.:-)



Příběh běžkyně. Jaký je ten tvůj?

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>